Stres a úzkosti

Velmi často se v ambulanci setkávám s lidmi, kteří prochází (nebo si v minulosti prošli) určitou zátěží.
Vzhledem k zaměření ambulance (nepracuji s dětmi) ji mým typickým klientem dospělý člověk přicházející v reakci na přetížení. Příčinou je většinou stres v zaměstání, dluhová problematika, konfliktní vztah apod.

Zátěž může být jednorázová náhlá (nemoc, nehoda, rozchod, exekuce, ztráta zaměstnání…) nebo dlouhodobá a postupně narůstající, která je častější. Protože se v tomto druhém případě jedná o stres, se kterým je dotyčný v kontaktu každý den a protože si na zátěž postupně zvyká, dlouho je jí schopen odolávat. Pak se ale jednoho dne začnou objevovat příznaky, které už znamenají přetížení psychiky. Mezi tyto příznaky bych řadil hlavně úzkosti, pak i deprese a únavový syndrom (hlavně ve smyslu burn-out syndromu).

Úzkost (anxieta) je nejčastějším projevem přetížení. Velmi často má charakter panických atak, tedy náhlých stavů projevujících se rychle nastupujícím masivním strachem o život, bolestí na hrudi, točením hlavy, slabostí v nohou, třesem, bušením srdce a dalšími příznaky. Tyto stavy se objevují z ničeho nic, během dne, nebo i v noci. Postižený si často volá RZP, protože má strach z infarktu, a to i opakovaně, i když se pokaždé v nemocnici nic nenajde.

Průběh panické ataky a zkušenosti s panickou poruchou jsou názorně popsány v následujícím videu Úzkostná porucha? Myslel jsem, že umírám, byla to fyzická bolest, co jsem nezažil, říká Brančovský.

Úzkost se může projevovat i celkovou úzkostností, tedy tím, že člověk úzkostně reaguje na všední běžné události, které jej dříve nechávaly v klidu. Žije tedy v jakém permanentním napětí bez ohledu na kontext situace.

Úzkost se může projevit rozvojem určité fobie, tedy například člověk se začne vyhýbat výtahům, a to zejména skoro vždy pokud jej v něm postihla panická ataka.

Všechny tyto projevy úzkostí jsou provázeny prožitkem strachu, úzkosti. To je však pouze jeden ze tří projevů této nepříjemné emoce. Úzkost se dále může projevovat ve vtíravých myšlenkách, které člověka samy o sobě zúzkostňují. Tedy například má obavy z toho, že by se mohlo stát něco jemu nebo rodině nebo že by on sám byl schopen někomu ublížit. Projevem úzkosti mohou být příznaky vystupňované do podoby OCD (obsedantně-komupulzivní poruchy), zde mám však pocit, že původní trauma se častěji nachází někde v dětství (neuspokojivé vztahy v rodině například) a kolísavě se táhne až do dospělosti. Ve stresu se pak pouze zvýrazní.

Vtíravé myšlenky mohou mít i charakter obavy z nějaké nemoci. To potom můžeme hodnotit jako hypochondrii. Například má dotyčný člověk strach, že trpí nějakou nevléčitelnou chorobou, neustále na sobě pozoruje její příznaky, a to i při nulových patologických nálezech u lékaře. Typickým zástupcem strachu z nemoci je strach z ALS (amyotrofická laterální skleróza), o které před pár lety ještě nikdo až na lékařské specialisty nevěděl. Ale možná je to tím, že na tuto nemoc zemřel jeden z bývalých premiérů ČR nebo tím, že má tato nemoc opravdu dost depresivní průběh – postupné ochabování svalsta začínající mírnou slabostí (která se běžně objevuje při vyčerpání a přetížení), zkrátka podezření na tuto nemoc samo o sobě může vyvolat úzkost u “běžného” člověka, natož u výrazně přetíženého jedince.

Úzkost se ale ještě může projevovat i na těle. Čili člověk projde nějakou výrazně zátěžovou situací, ale nemá ani prožitky strachu, ani nemá vtíravé myšlenky, ale najednou jej začne bolet břicho nebo mu bude bušit srdce, motat se mu hlava, bude mít nezvladatelné průjmy apod. Takový klient se do ambulance dostává po týdnech a měsících vyšetřování v nemocnici, během kterých se většinou na nic nepřijde.

Když to tedy shrneme, úzkost v jednom z jejích tří projevů nebo v jejich kombinaci je typickým projevem přetížení psychiky. A je to poměrně “zralá” reakce, pokud se s ní člověk vypořádá a nedojde k její chronifikaci po zbytek života. Někdy se totiž v reakci na přetížení mohou u křehkých a nezralých osobností objevit i psychotické fenomény, jako jsou paranoidita, sluchové halucinace a další. Většinou nejde o typickou schizofrenii, ale o reakci na výrazný stres, během kterého ztrácí člověk kontakt s realitou. Zde se to dá někdy zvládnout ambulantně, ale někdy je i nutné řešit okamžitě psychiatrickou hospitalizaci.

Co s tím?
Základem je, aby dotyčný pochopil, co se to s ním děje a jakou to má souvislost. Zní to možná překvapivě, ale málokdo dokáže ve svém životě identifikovat plnou zátěž, která jej přivedla ke zhroucení. Právě kvůli tomu, že stres v životě vštšinou narůstá postupně, se na něj člověk omezeně adaptuje a neuvědomuje si jej.

Teprve když člověk pochopí, co se děje, může začít své zhroucení konstruktivně řešit. Nejdůležitější je zde zcela vypnout a oprostit se od jakékoliv zátěže. Ne vždy to prostředí umožní, ale minimálně se dá ulevit od práce formou neschopenky.

Pak necháme psychiku, aby se v klidu léčila sama. Klidem zde myslím stereotyp. I když může být stereotyp nudný, v tomto případě se mi jeví jako naprosto zásadní. Protože jakákoliv změna v životě – a to včetně těch příjemných, jako je odjezd na dovolenou například – je spojen s nutností adaptace. Jenže jak se může člověk adaptovat, když jsou jeho adaptační schopnosti zcela vyčerpány?

Zde je dobrá analogie se zlomeninou. V léčbě zlomeniny je zásadní imobilizace, neboli znehybnění. To znamená klid na lůžku. V případě psychického přetížení nemusí být klid na lůžku, ale musí být klid, tedy většinou v podobě toho každodenního pevného režimu a stereotypu.

Abychom co nejvíce uspíšili srůst kostí, podporujeme znehybnění sádrou. V psychiatrii odpovídají sádře léky, které dáváme a ty umožňují být v klidu i přes rušivé vnější události.

Začínáme většinou Lexaurinem, Neurolem, Frontinem nebo Xanaxem, což jsou benzodiazepiny. Ty působí jen pár hodin a i přesto, že jsou návykové, nám mohou prokázat dobrou službu. Někdy stačí jenom ty. Pokud má ale léčba trvat několik týdnů, je nutné je nahradit antidepresivy. Antidepresiva skvěle eliminují prožitek stresu v těle, tedy potlačí prožitek úzkosti, většinou i vtíravé myšlenky a někdy i tělesné projevy úzkosti. Antidepresiva nejsou návyková, nicméně jakmile je po několika měsících začneme vysazovat, musím tak činit velmi pomalu. Antidepresiva a benzodiazepiny nám umožňují chránit psychiku, zatímco se tato léčí z přetížení.

Následky
Člověk, který prošel zhroucením nebude v několika následujících týdnech, měsících až letech fungovat na sto procent. Stejně jako noha v minulosti zlomená občas při zátěži nebo vlivem počasí zabolí. Psychika funguje stejně – člověk si musí dávat pozor na stres, včas jej identifikovat a pokud možno jej odklánět. Pokud to nejde, protože mu život naservíruje nějakou enormní zátěž, dají se preventivně nasadit zmíněné medikamenty. V případě, kdy si člověk prošel nějakou hodně ranou traumatizací (v dětství), může být psychika oslabena doživotně. To je potom terén pro nejrůznější psychické poruchy včetně snahy o jejich řešení alkoholem nebo jinými drogami.

Dále je nutné brát ještě v úvahu časový faktor a určitou setrvačnost. Pokud jste byli několik let v každodenním stresu a složili jste se z toho, nečekejte, že za dva týdny budete jako rybička. V některých případech kompletní úzdrava může trvat rovněž několik měsíců až let. Zde je pak vhodné velmi pozvolna zvyšovat zátěž. Čím víc na sebe budete tlačit a hrnout se do práce, tím se uzdravení odloží.. stejně jako na noha, která při špatných podmínkách hojení prostě srostě špatně.

Comments are closed.